Moji kamarádi.
Bydlíme na malé vesnici. Prvních pár měsíců si panička myslela, že je snad jediná, která tu chodí s pejsou ven. Nikdy jsme nikoho nepotkaly. Naštěstí pak jednoho dne nastala změna – potkaly jsme Renču s Isem.
Isar je howík – obrovský pejsa, který teda nemá rád, když na něj někdo šahá, ale mě má rád. Když jsem byla úplně malá, hodně často jsme si spolu hráli, i když je Is o dva roky starší než já. Bylo bezvadný s ním hrát na honěnou, já jsem taková neřízená střela, zatímco Is se po chvilce lítání unavil a pak jsem mohla po něm skákat, okusovat ho. Teď už ale, jak už jsem asi veliká, se už okusovat nenechá a ani na to lítání to moc není – asi ho to štve, že jsem furt tak rychlá, zatímco on pořád tak pomalý. Ale i tak s Isem a Renčou moc rádi chodíme na procházky. Jsou moc prima.
Pak jsme jednou na prochajdě potkaly s paničkou Pavlínu s Benďou. Benďa je taky starší než já – je to elegantní zlatý retrívr s neustále dobrou náladou. Fakt, nikdy se nenaštve. Když jsme se poprvé potkali, tak jsme zjistili, že chodíme na stejný cvičák! Já tehdy ale zažívala první zkušenosti s háráním, tak jsem tam v tu dobu, co tam Benďa začal chodit, nechodila, tak proto jsme se neznali. Od té doby chodíme na společné procházky hodně často a každý týden vedle sebe cvičíme na cvičáku.
Dalším mým kamarádem je Benďa s Alčou. Tenhle Benďa je taky zlatý retrívr, ale je o rok mladší než já. Chodíme každý den okolo jejich plotu a on vždycky mojí paničce nosí boty, hračky, prostě je to, jak ona říká, takový „donašeč“. Na prochajdy společně ale moc nechodíme, protože si vždycky začneme hrát a okusovat se, pak se ale zamotáme stopovačkama a paničky nás musí rozplétat. Navíc bysme kvůli tomu moc daleko nedošli…
No a pak ještě Dáša a paničky teta Anča. S těma se moc často nevídáme, protože bydlí hrozně daleko od nás, až na druhé straně republiky, ale Dášu mám taky moc ráda. Tak dvakrát do roka tam za nima jedeme a jsme tam tak týden. Dáše už je hodně roků. Je jí 13, takže už se s ní nedají hrát moc divoké hry, ale mám ji ráda. Vždycky ten týden chodíme na procházky, spíme vedle sebe v obýváku na dece (já jí teda taky vyjídám misku, když si jí nevšímá). Jenže ten týden uteče moc rychle a mě se pak po Dáše stýská a jí prý taky. Chodím jako bluma než se pak ale potkám zase s nějakým tím svým kamarádem.
A pak mám teda ještě hodně spíš známých ze cvičáku. Tam chodím moc ráda, protože tam je hodně pejsků a můžu se hodně honit. Akorát já u toho vždycky hodně „řvu“ a tak se mě jich taky hodně bojí… ale já to nemyslím špatně. Jen jsem taková hlučnější a ne každý na to má náturu. Ale když se někdo takový najde, tak pak je to psina.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
